• ☎ +420 567 303 782 📱 739 121 448
  • sosmb@sosmb.cz

Historie školy

Mgr. Bohdan Sroka se narodil roku 1932. Od roku 1954 učil na Opavsku, v roce 1958 byl propuštěn. Pak pracoval jako dělník v továrně a po návratu do Jihlavy byl zaměstnán u Pozemních staveb. Od roku 1968 učil na Střední zdravotnické škole, kde - jak sám říká "vydržel díky Boží ochraně a díky dobrému srdci svých nadřízených". Roku 1974 byl tajně vysvěcen na kněze. Po sametové revoluci založil roku 1991 naší školu, která má nyní název Střední odborná škola sociální u Matky Boží . Dlouhá léta byl pak jejím ředitelem a sbormistrem. Vystudoval teologii, při vedení školy pak působil zároveň jako duchovní. Napsal několik knih pohádek a píše duchovní texty. Na naší škole pracoval do roku 2021, nadále působí jako kněz.

Zde je jeho vzpomínání na začátky naší školy a na lidi, kteří byli u toho. Tento text vznikl v roce 2021, kdy škola slavila třicáté výročí od svého vzniku.

Něžný svátek Panny Marie

(Vzpomínky na zakládání školy)

Ten něžný svátek Panny Marie slavíme 8. prosince každého roku. Co si k němu říci? Že Maria je krásná, čistá, pokorná a milující služebnice Boží – všechny tyto krásné vlastnosti na 100% bez jakéhokoli smítka nedostatku. Jediná z nás lidí. Někdo může říci: „Ona to měla lehké – počata byla bez poskvrny dědičného hříchu. Odpovím: ti dva první byli zrozeni též bez hříchu, ale neobstáli. Musela přijít ona, aby se mohla stát Matkou Boží. - Díky Tobě, Maria! My slavíme 8. 12. též jako narozeniny školy – letos už třicáté. Proč právě tento den? Protože v sobotu 8. prosince LP 1990 jsme už mohli – po splnění všech náležitostí a schváleni ministerstvem – svolat zájemce a oznámit jim, že s touto školou mohou počítat. Nadšení bylo veliké – ale také začátek dřiny: škola byla zatím jen na papíře. A v tom, co bylo dále, se projevila velká pomoc Boží a velká pomoc lidí. O několik vzpomínek se chci s vámi podělit.

Jak k tomu došlo.

První impuls k úvahám o tom, co by se mělo dělat, „až to praskne“, dala Charta 77. Uplynulo dalších dvanáct let, Od jara r. 1990 už jsme hledali informace a navazovali kontakty. První úkol byl hledání zřizovatele. Když nás odmítly dvě řeholní kongregace, jel jsem vlakem s malou dušičkou do Brna: jak to otci biskupovi vysvětlím a jak on se k tomu postaví. Co když nás odmítne? Připravoval jsem se na delší jednání, ale dopadlo to jinak: „Dobře, školy potřebujeme. A jakou tam chcete?“ – „Dvě. Základní a rodinnou“ - „Prima. Tady máš deset tisíc, budou vám dobré. A přijď mi říci, jak to jde!“

Budova pro školu.

Dva dobří lidé na městském úřadě (Dr. Kvasnička a p. Josef Sedlák) nám pomáhali. Pro první třídu ZŠ nám našli volnou učebnu ve škole na Fibichově ulici, pro RŠ malou budovu ve vzdáleném Bedřichově – ta nám stačila pro schvalovací řízení. Božím řízením se stalo, že Průmyslové stavby v Jihlavě vrátily v tom čase minoritům budovu jejich kláštera, i když nebyla v restitucích. Důvod byl prostý: budova byla už 12 let opuštěná, ve špatném stavu a potřebovali se jí zbavit. Minorité nám ji rádi bezplatně propůjčili, když ji dáme do pořádku a budeme se o ni starat. Byl v tom háček: rozpadávající se komíny, poškozená střecha, špatné stropní trámy, zatopená kotelna. – A naše kapsa prázdná.

(Malý doplněk. Budova školy pochází ze sedmdesátých let 19. století a nesla původně název Giselaschule - na počest arcivévodkyně. Byla postavena pro děti z chudé jižní části Jihlavy v údolí Koželužského potoka. Autorem byl stavitel Swoboda.) 

Boží ekonomika.

Ekonomika se studuje řadu let a učí nás, že když chceme něco podnikat, musíme to mít dokonale finančně zajištěno. O Boží ekonomice mě poučil pan děkan Bumbálek: „Tak vy chcete dělat školu, hihihi?“ – „Ano, pane děkane.“ – „A vy nemáte peníze, hihihi?“ – „Nemáme, pane děkane.“ – „Tak si pamatujte: někdy nebudete kvůli tomu spát. Ale ty peníze vám pak vždycky přijdou, hihihi!“ – Nebudete tomu věřit, ale ten starý kněz měl pravdu. Začali jsme s 38 tisíci ze sbírek na školu v jihlavských kostelích, prostavěli jsme miliony. Peníze byly vždycky, když bylo potřeba, někdy i pět minut po dvanácté, ale byly. Vím jediné: že já na tom žádnou zásluhu nemám. Svědčí o tom i tento můj

Nezdařený pokus.

Při jedné ze situací bídy jsem si řekl, že je na mně samém, získat pomoc. Vydal jsem se proto na cestu obejít a uprosit bohaté podniky. Na jejím začátku byl ale jeden malý podnikatel: sám šéf a sám svůj zaměstnanec. Dal nám deset tisíc s poznámkou: „Víc vám dát nemůžu, ale když vám všude dají deset tisíc, tak si jistě pomůžete z největší bídy“. Odcházel jsem od něho s velkými nadějemi: další podniky, které jsem chtěl obejít, měly obraty řádu desítek milionů až po miliardy. Když jsem pak svoji pouť dokončil, měl jsem v kapse - právě jen těch deset tisíc.

Dobří lidi se však také najdou.

Kde že se vzaly ty miliony? Ovšem, že jsme je nemohli získat jen z kapes chudáků a důchodců, i když jejich pomoc byla v celkové sumě citelná. Biskupství nám pomáhalo z darů ze zahraničí od organizací, které nám chtěly pomoci při rozjezdu z komunistické bídy. Jedna z nich stojí za zvláštní zmínku. Byla to

Ackermann-Gemeinde.

Co že to bylo za spolek? Byla to organizace Němců, kteří byli v pětačtyřicátém „odsunuti“, po pravdě řečeno vyhnáni bez prostředků za svých domovů. Ti dobří lidé si vzali za úkol pomoci lidem v zemi, kterou museli opustit. Je to příklad pravé křesťanské lásky. Nemohu jinak, musím přidat několik slov k „odsunu“- této nejbolestnější skvrně na moderních dějinách našeho národa. Viníme české Němce, že naletěli Henleinovi? (Konrad Henlein - propagátor nacismu, přítel Hitlerův.) Jednak to nebyli zdaleka všichni, jednak takové obvinění by bylo stejně oprávněné jako vinit nás všechny, že jsme zapříčinili vládu komunistů. A vinit jen Němce za utrpení v době protektorátu a války? Vzpomínám na slova jednoho z gestapáků: „Kdybychom měli zastřelit z vás jen ty, které udají vaši lidé, museli bychom postřílet vás všechny!“ Pěkné vysvědčení, že? (Gestapo = Geheime Staatspolizei = tajná policie, podobně jako StB).

Dřina.

Peníze z darů ale nestačily zdaleka na včasnou opravu nejnutnější části kláštera. Jak už jsem napsal na začátku, po slavném svátku Neposkvrněného početí nastalo období dřiny: pravidelné sobotní brigády, příležitostné pomoci. Pracovali rodiče – zájemci o školu – i další přátelé. Nikdy se nestalo, že by pomocníků bylo málo. Řidiči náklaďáků se svolením svých zaměstnavatelů pro nás jezdili zdarma. Na nějakou stavební firmu nebylo, a tak profesionální práce jsme zadali učňovském středisku jihlavské ISŠ – práce učňů byla velmi levná a oni měli šikovného a naší škole přejícího mistra (byl to pan Jiří Kocman). Během prací se objevily další vážné stavební nedostatky budovy, málokdo věřil, že stačíme školu připravit včas. Pracovalo se tedy přes celé prázdniny. Podařilo se: práce jsme dokončili 1. září 1991 ve tři čtvrtě na osm.

Nábytek pro školu.

Kde ho vzít, když na nový není? Ale šlo to snadno: státní školy nám darovaly bezplatně vyřazený nábytek, vynášeli ho skauti z jihlavské sedmičky a dopravovali opět naši osvědčení přátelé. A tak studentky seděly na odřených židlích u starých lavic, před sebou starodávné tabule na stojanech. Bohatě to stačilo, není přece nutno mít vždy všechno nové.

Výběrové řízení.

Na koho? Na ředitele školy ovšem. Obnáší to dnes několik týdnů jednání a několik kg rozličných papírů. V našem případě proběhlo následovně. (Otec biskup Vojtěch): „… a ty máš plnou kvalifikaci a předepsanou praxi?“ – „Mám“ – „Tak budeš dělat ředitele“. – Skončeno. Nikdy jsem o nějaké ředitelování nestál, ale jiný nebyl. Pane Bože, pomoz!

První přijímací zkoušky.

Učitele jsme ještě neměli, ale bylo nutno ty zkoušky vykonat. Jak na to? Poprosil jsem o pomoc několik čtvrťaček ze zdravotnické školy, na níž jsem tenkrát učil. Šly rády zahrát si na učitelky. Vše dopadlo dobře, pomohly mi i s opravami a korespondencí – dík jim! Stalo se však, že mezi přijatými se objevilo děvče, které bylo pod pořadím přijatých. Nevím, jestli to byl omyl, nebo záměr jedné z mých pomocnic dostat na naši školu svoji kamarádku. Jestli to tak bylo, nemám jí to vůbec za zlé.

Ekumenický začátek.

Byla to bohoslužba u Matky Boží. Prosili jsme o účast zástupce všech křesťanských církví v Jihlavě. Důvod? Chceme přece pracovat na společném díle. Nemohu zapomenout na radost jedné z nastupujících studentek, když viděla mezi čestnými hosty také „jejich“ pana faráře. Ta tehdejší dívenka je jednou z učitelek naší školy. Kterápak by to mohla být?

První učitelé.

Bylo nutno a podařilo se shromáždit sbor ze zkušených učitelů, aby byla záruka úrovně začínající školy. Tři byli z gymnázia, dva jsme byli ze zdravky, dále pečlivá zdravotní sestra s dlouholetou praxí. A protože jsme byli jako škola rodinná, tak též jako učitel dobrý kuchař, který dokázal z mála udělat výborné obědy a i učitelka šití. Šicí a psací stroje jsme získali vyřazené z podniků. Ke kmenovým učitelům přibyli v dalších letech dlouhodobě jako externisté: doktorka práv z okresu a zkušená psycholožka z psychiatrické léčebny. (Chcete-li znát jména, tak podle pořadí: Helena Zudová, Růžena Slámová, Eduard Klika, Pavel Řezníček, Ester Rychnovská, Karel Petr, Emilie Koblihová a já. A extertní: JUDr. Danuše Večerková a PhDr. Jaroslava Šedová. Znáte některé?)

Pan školník.

Začal s námi už při opravách, ale po začátku vyučování převzal žezlo školnické. Muž k univerzálnímu použití: se vším si poradil. Osvědčil se též jako učitel na našem učňovském středisku (viz dále). Člověk je to veselý podle významu slova i podle vlastního jména. Znáte ho. Pracuje na škole dosud.

Rodinná škola.

Nechtěli jsme – jako jinde – zakládat nové gymnázium, ale školu do praktického života. Volili jsme obnovenou koncepci rodinných škol, osvědčených před dobou komunistické vlády. Tato nová verse byla čtyřletá se závěrečnou maturitou. Život šel ale už jinak, a tak jsme si už v druhém roce školy dali ministerstvem schválit novou osnovu s rozšířenou výukou zejména pedagogiky a psychologie. Rodinné školy byly po několika letech zrušeny, ale pro nás byl velmi snadný přechod na SOŠ sociální s vyučovaným oborem výchovná a humanitární činnost.

Havárie.

Stalo se před podzimními prázdninami prvního roku školy. Praskl kotel. Prosil jsem o pomoc dva podnikatele: pana Dobrovolného a pana Sadílka staršího - ale s tím, že na zaplacení vůbec nemáme. Oba to přijali. Situace byla složitá: prakticky viděno nebylo možno výměnu kotle ve třech volných dnech stihnout. Pan Dobrovolný to vzal jako věc cti svého podniku. A tak jsme čtvrtého dne učili ve vytopených třídách. Dluh se podařilo zanedlouho vyrovnat. Díky vám oběma, pánové!

Jiřina Kalabisová.

Současně s naší „rodinkou“ začala i naše KZŠ jednou třídou prvňáčků. Znal jsem několik docela dobrých učitelek, ale …  Zkrátka, bylo nutno najít takovou, o jaké bude řeč dále. Zkusil jsem to takto: zeptal jsem se děvčat ve dvou třídách prvního ročníku zdravotnické školy (přišly tam z různých základních škol) zda by mi mohly doporučit nějaké učitele ze ZŠ, kteří mají rádi děti a rozumějí si s nimi, ale při tom jsou velmi nároční a dobře děti připravují. Rozdal jsem jim lístečky, ať mi – jestli takové znají – napíšou jejich jména. Napsaly, odevzdaly – a hle: na několika z nich bylo jméno Jiřina Kalabisová. Seznámil jsem se s ní – byla první rok v důchodu, když její nadřízení usoudili, že už ji nepotřebují. Ráda naši nabídku přijala. Situace se ale zkomplikovala tím, že její manžel u státních lesů byl komunistický funkcionář a mnoho z původních zájemců o školu usoudilo, že k takové učitelce svého prvňáčka do naší školy nedají. Jen stěží jsme dostali dohromady počet žáčků, potřebný k úřednímu souhlasu se zřízením třídy. Stalo se pak, že jméno dobré učitelky na nové škole si podávaly maminky. Do konce školního roku jsme měli první třídu plnou a zájem o naši školu rostl. Nezůstalo jen na tom: obrátili se na ni rodiče slepého děvčátka Lucinky, zda by jejich dítě mohlo chodit do školy k nám. Bylo to v té době naprosto neobvyklé. Paní Jiřinka to přijala, naučila se kvůli ní Braillovo písmo, opatřila jí slepecký psací stroj, a šťastné děvčátko k nám chodilo několik let, než muselo přejít na školu specializovanou. Starala se o ni sama, bez asistentů, jak je dnes obvyklé. Naše paní učitelka se stala slavnou, přijela několikrát k nám na školu televize. Víte, chtěl jsem, aby naše učitelky měly rády děti, bylo tomu tak. Ale vidíme, že láska má též své stupně. - Jiřinko, díky tobě!

Čestný titul

máme v názvu školy: „u Matky Boží“. Získali jsme ho snadno z prvního umístění školy v klášteře u kostela Matky Boží a podrželi jsme jej rádi i po přemístění do budovy na Fibichově ulici. Škola, kde jsme dnes, nesla před komunistickou vládou jiný čestný titul: škola Komenského. Vážíme si velkého učitele a přejímáme jeho ideu napsanou pod naší bystou Jana Ámose: aby naše škola byla dílnou lidskosti. Matka Boží nechť nám v tom pomáhá. Obraz Matky Boží v průčelí školy, který má vyjadřovat ideu čestného titulu je dílem uměleckých kovářů otce a syna Habermannových z Klátovce.

Kříž, jaký jinde nemají

je v kapli školy. Chybí na něm Ježíš, který s kříže sestoupil, aby šel mezi lidi. Věříte, že Kristus je mezi námi? Je v každém ubožákovi, aby inspiroval lásku ostatních. A je v srdci každého člověka, který je dobrý. Ten náš dřevěný kříž je – stejně jako obětní stůl a Horácká Madona - dílem jednoho z prvních učitelů školy, prof. Eduarda Kliky.

Den pravidelného vyučování.

V prvním a ještě několika dalších letech školy jsme pokračovali v opravách prvního poschodí a přízemí školy. Když bylo potřeba, pomáhali studentky i učitelé. Uklízečky jsme neměli: uklízeli jsme si sami, učitelé i žáci. Tato atmosféra společné práce rozhodně nebyla k neprospěchu vyučování, spíše naopak. Jednoho dne jsme dostali zprávu, že se na nás přijde podívat nějaká delegace z Anglie - nevím už, kdo ji k nám poslal. Moje angličtina je méně než bídná, poprosil jsem tedy kolegu Řezníčka, aby se jich ujal, až přijdou. Měl jsem učit až k poledni a tak jsem se převlékl do modráků, abych pomáhal v prvním poschodí. Co čert nechtěl, srazil jsem se s tou delegací nažehlených pánů na chodbě, když jsem vyvážel v kolečku suť. Myslel jsem, že proklouznu, ale šibal Pavel na mě ukázal se slovy: „Our hedmaster“. Zůstali nechápavě stát, A tak jsem se jim rychle s úsměvem uklonil a s kolečkem uháněl dál.

Střední odborné učiliště u Matky Boží

jsme založili o rok později. Mělo čtyři obory: truhlář a umělecký truhlář, kovář a umělecký kovář. Bylo založeno pro učně, kteří se učili u soukromých mistrů. Trvalo jen pět let: přišla totiž bída na soukromé řemeslníky a ti učně přijímat už nemohli. Škoda. Učili na něm učitelé školy, mistři z praxe a také náš pan Veselý. Vyšlo z toho učiliště několik velmi dobrých řemeslníků: truhlářů i kovářů.

Jídelna a kuchyně

v klášteře minoritů vznikla původně pro vyučování v rodinné škole. Dále se pak její provoz rozšiřoval pro obědy pro žáky naše i z KZŠ, později i pro domov mládeže. V čase, kdy se velmi zpřísnily hygienické nároky na provoz jídelen, a škola neměla prostředky, přebudovali celé zařízení velkým nákladem bratři minorité. Díky jim!

Domov mládeže.

To už byla ředitelkou školy paní PhDr. Marie Hornová, které bych chtěl poděkovat za 16 let vzorného a citlivého vedení školy. Pamatuji se velmi dobře na to, jak jsme spolu šli po Křížové ulici a hovořili o škole. V místě, kde je nyní parkoviště, se mě zeptala na to, jaké plány jsem měl se školou do budoucna. Odpověděl jsem, že mám ještě jeden sen, ale na ten není zatím vůbec pomyšlení: mít vlastní domov mládeže: „Snad nám to dá Pán Bůh, ale bude-li to, tak až za několik let“. Pán Bůh to dal už za dva měsíce. Stalo se to takto: kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského byly soudním řízením navráceny opuštěné budovy bývalého sirotčince. Milé sestřičky mohly budovy pronajmout za vysoké nájemné – vždyť jsou to budovy ve středu města - ale ony se obrátily s nabídkou využití na pana děkana Horkého, ten posléze na nás. A tak získala DM naše chudá škola – díky vám, sestřičky! Budovy byly celkem v provozuschopném stavu i se zařízením (sloužily i předtím jako ubytovna mládeže), povlečení všech postelí nám darovala firma pana Fischera z Luk, první vedoucí vychovatelkou byla kolegyně Martina Malenová. Součástí objektů je kaple Božského Srdce Páně. Z jejího původního zařízení se nezachovalo nic. Lavice nám darovali z kostela v Zhoři, obětní stůl a kříž navrhl p. ing. arch. Laštovička a provedl truhlář pan Poledna z Růžené.(Ten je též autorem vstupních dveří a velkých dřevěných příček v přízemí školy.)

Poděkování a požehnání na závěr.

V těchto vzpomínkách jsem připomněl jen ty situace, kdy se nějakým způsobem začínalo, na další by byla potřebná celá kniha. Ve všech těch vzpomínkách – i nezveřejněných - jasně vidíme nejen ovoce lidské obětavosti a láskyplné spolupráce, ale i zřetelného Božího vedení. Vynechal jsem nepříjemné vzpomínky na chvíle, kdy nad dalším osudem školy visely velké otazníky, i když právě v těch se projevila Boží pomoc. Naše milá hospodářka, paní Rokosová, měla a má na to svou průpovídku: „Pán Bůh nám dycky pomohl, šak on nám zase pomóže“. Jistě nastanou i dále pro školu tíživé okamžiky – lidský život není procházka růžovým paloučkem: nezapomínejme tedy na Pána Boha. Ještě k paní Mirce: přišla k nám později a slouží škole už 27let jako dobrá maminka: brzdí naše nakupovací touhy, ale když je třeba, peníze najde. Nemuseli jsme se bát kontrol – vždycky má všechno v pořádku a vůbec se nebojí jednat i s ministerstvem. Našli byste takovou?